Vítáme vás v Památníku Tomáše Bati, který je vedle zlínského „mrakodrapu“ (baťovské administrativní budovy č. 21) asi nejvýznamnější stavbou Zlína. Dílo architekta Františka Lýdie Gahury, kterým vzdal poctu tragicky zesnulému zakladateli moderního Zlína Tomáši Baťovi, je svým významem i kvalitou srovnatelné s brněnskou vilou Tugendhat od Ludwiga Miese van der Rohe či pražskou Müllerovou vilou od Adolfa Loose. Většině z nás byla však hodnota této stavby po dlouhá léta skryta pragmatickou přestavbou z 50. let. Až dnes můžeme obdivovat obnovenou krásu této funkcionalistické budovy zejména díky péči, kterou jí věnuje město Zlín.
Po dvouleté rekonstrukci v letech 2016-2018 byl Památník slavnostně otevřen 27. května 2019. Prohlídka je zaměřena na architekturu budovy a vystavenou maketu letadla. Je to vysoce kvalitní architektura, která stojí za to. Ujišťuje nás o tom i zájem návštěvníků, který je zatím obrovský. Těší nás, že také jejich ohlasy jsou jednoznačně pozitivní.
Památník je úzce spojen se jmény dvou osobností: podnikatelem Tomášem Baťou a architektem Františkem Lýdie Gahurou. Proto si na začátek řekneme alespoň základní fakta o jejich životě a díle.
Byl to podnikatel, politik i mecenáš.
Tomáš Baťa se narodil 3. dubna 1876 ve Zlíně. Ševcovský rod Baťů žil ve Zlíně již po 9 generací. Ve svém rodišti Tomáš vychodil obecnou školu. Když bylo Tomášovi 8 let, zemřela mu maminka. Dva roky po její smrti se otec znovu oženil a přestěhoval se s rodinou do Uherského Hradiště. Tam Tomáš vychodil měšťanskou školu a zapojil se do otcova podniku.
V roce 1894 se Tomáš dohodl se svými staršími sourozenci Antonínem a Annou, že se osamostatní. Otec jim vyplatil podíl po zemřelé matce 800 zlatých a sourozenci se vrátili do Zlína, kde založili svou první obuvnickou dílnu. Podnik byl na počátku zapsán na Tomášova bratra Antonína, protože Tomáš tehdy ještě nebyl plnoletý. Antonín však v roce 1908 zemřel na tuberkulózu a sestra Anna firmu opustila již v roce 1904, kdy se vdala. Tomáš Baťa tedy zůstal jediným majitelem podniku a řídil jej celkem 38 let. Za tu dobu z něj vytvořil světový podnikatelský a obchodní gigant. Na počátku 30. let již podnikal ve 35 oborech výroby, obchodu, služeb, dopravy a financí. Své společnosti, prodejny a továrny měl v 54 zemích světa, na čtyřech kontinentech. Zaměstnával 31.000 lidí. Hlavně zásluhou Tomáše Bati bylo Československo na počátku 30. let největším světovým exportérem obuvi.
Tomáš Baťa však nebyl jen podnikatel, ale také politik a mecenáš. Pro své zaměstnance, které však nazýval svými spolupracovníky, stavěl obytné čtvrti, zakládal vzdělávací instituce, nemocnici a také sociální a kulturní zařízení. Jako starosta města, jímž byl poprvé zvolen v roce 1923, organizoval reformu veřejného školství, podporoval podnikání obchodníků, řemeslníků i živnostníků. Za několik desetiletí své činnosti, proměnil provinciální venkovské městečko Zlín v moderní město plné zeleně a s mimořádně rozvinutou infrastrukturou. Počet obyvatel města se za toto období více než zdesetinásobil.
Veřejnost v celé republice i v zahraničí oslovil svým programem „Baťovy služby veřejnosti“, jehož základním heslem bylo: „Nízké ceny – vysoké mzdy“. Principy svého podnikání vyjádřil roku 1931 takto:
„Náš podnik je podnik výdělečný. Jeho technické, obchodní a sociální ústrojí dosáhlo však již takových rozměrů, že prostý zisk přestal býti jediným a vrcholným jeho cílem... Proto také bychom chtěli zvýšiti prosperitu kraje, v němž pracujeme, země, z níž čerpáme své síly, a státu, který jest základnou našeho podnikání.“
Bohužel, jeho úspěšná životní dráha byla předčasně přervána tragickou nehodou.
Tomáš Baťa zemřel ve věku 56 let při havárii letadla v Otrokovicích dne 12. července 1932. Měl tehdy cestovat do švýcarského Möhlinu, kde se budovala nová továrna firmy Baťa na výrobu gumových holínek. Baťa trval na odletu, i když jej pilot a technici od cesty odrazovali kvůli špatnému počasí. Toho rána byla na letišti hustá mlha. Let trval necelých 8 minut, pilot ztratil v mlze orientaci a letoun narazil do země. V tomto okamžiku se zastavil tep nejen Baťových závodů, ale také celého města Zlína, jehož byl Baťa již potřetí starostou. Spolu s Tomášem Baťou zahynul i jeho šéfpilot Jindřich Brouček. Oba byli pohřbeni na tehdy nově založeném Lesním hřbitově nad Zlínem.
Celým jménem František Lýdie Gahura se narodil 10. října 1891 ve Zlíně v rodině cihláře a ševce Františka Gahury a jeho manželky Anny.
Byl to významný architekt, sochař, urbanista a pedagog.
Své druhé křestní jméno „Lýdie“ si ke jménu přidal Gahura po svatbě s Lýdií Rousovou. Chtěl tím tak vyjádřit vděčnost a úctu k manželce, která se kvůli vytvoření rodinného zázemí vzdala své vlastní kariéry. Považoval svoji manželku za partnerku nejen životní, ale také za spoluautorku svých děl.
Gahura byl oproti Baťovi téměř o generaci mladší. Již od mládí se u něho projevovaly umělecké sklony. Vyučil se u sochaře a štukatéra Aloise Amorta v Uherském Hradišti. Posléze vystudoval pražské vysoké školy: Uměleckoprůmyslovou školu v letech 1910 – 1917, kde byl žákem sochaře a glyptika Josefa Drahoňovského a také významného architekta Jože Plečnika, který byl později architektem presidenta Masaryka. Gahura následně studoval architekturu také u Jana Kotěry na Akademii výtvarných umění v letech 1919 - 1923. Své další působení spojil s rodným Zlínem, pro který vytvořil jako posluchač prvního ročníku v roce 1920 projekt nové radnice. V soutěži získal první cenu a při studiu se pak také podílel na realizaci stavby v letech 1922 – 1924.
Po návratu z Prahy začal pracovat pro firmu Baťa. V roce 1924 vytvořil pro Tomáše Baťu projekt „Továrna v zahradách“ a v dalších letech se podle jeho urbanistických konceptů budoval Zlín jako zahradní město. Navrhl řadu významných zlínských budov – např. Masarykovy pokusné školy (1928), nemocnici (1927 - 1936), obchodní dům (1931), Velké kino (1932), Studijní ústavy (1936 -1938) a řadu dalších veřejných i bytových staveb. Jedinečné jsou i jeho sakrální projekty, např. kostel sv. Antonína v Míškovicích (1927) či kaple sv. Václava ve Zlíně-Kudlově (1927). Pro firmu Baťa projektoval i mimo Zlín, navrhoval Baťova průmyslová a zahradní města v zahraničí. Neméně důležitá je jeho práce na urbanistické podobě Zlína. Podle jeho regulačního plánu z roku 1935 se téměř dvacet let budovalo město. Vedle architektonické praxe se celý život zabýval i sochařstvím.
Památník Tomáše Bati byl jednou z posledních Gahurových realizací pro firmu Baťa, i když pro ni občas pracoval až do roku 1945. V roce 1933 však přestoupil do služeb nového starosty města Dominika Čipery. Stal se tak prvním zlínským městským architektem a věnoval se hlavně urbanistickým pracím. V roce 1946 byl komunistickým vedením města donucen ze svého místa odejít. Začal pracovat jako zemský projektant v Brně, kam se v roce 1949 i s rodinou také přestěhoval. Pracoval pak ve Výzkumném ústavu architektury a v roce 1951 odešel ze zdravotních důvodů do penze. Zemřel prakticky zapomenut v září 1958 po těžké nemoci. Pohřben je s manželkou i dětmi na Lesním hřbitově ve Zlíně.
Řada budov svou historií odráží nejen dobu svého vzniku, ale také dějinné události a vliv významných osobností. Zde cítíme největší vliv osobnosti Tomáše Bati, jehož tragické úmrtí při letecké nehodě 12. července 1932 bylo podnětem ke zřízení Památníku. Budova Památníku Tomáše Bati se však stala také významným symbolem vyspělé stavební kultury baťovského Zlína i turbulentní historie města.
V březnu 1933 Gahura přiblížil svou představu budovy Památníku takto:
„Účel Památníku je ideový. Proto je potřeba dát použitému konstruktivnímu standardu ideovou náplň i formu. Chtěl bych, aby architektura Památníku vyjadřovala velkorysost, jasnost, vzlet, optimismus i prostotu - to byly všechno zvláštnosti Tomáše Batě... Komposiční jednoduchost... dává průčelí jasnost a prostotu výrazu. To všechno byly vlastnosti Baťova ducha.“
Když stojíme před budovou Památníku a díváme se dolů, vidíme zelenou plochu v severojižní ose města. Po obou stranách jsou dvě řady internátů. Budovu v nejvyšší poloze tohoto prostoru poprvé Gahura představil skicou již v únoru 1932. Pro poměrně rozměrnou budovu tehdy plánoval muzejní využití. Tragická smrt Tomáše Bati vše změnila a nad Zlínem se měl zrodit Památník.
Památník byl vybudován v rekordně krátké době. Výkopové práce začaly v polovině března 1933 a již k prvnímu výročí Baťovy smrti, a to 12. července 1933, tedy za necelé 4 měsíce, byl Památník zpřístupněn veřejnosti. Pro srovnání: současná obnova Památníku trvala více než dva roky.
Na úvod se zmíníme o urbanistické koncepci prostoru, v němž je Památník umístěn. Tento prostor se oficiálně nazývá Náměstí T. G. Masaryka, ale často mu říkáme také Gahurův prospekt. Spíše než náměstí připomíná park, což přesně odpovídá Gahurovu konceptu města v zahradách.
Základ této urbanistické struktury tvoří dvě řady internátů pro mladé zaměstnance Baťových závodů a studenty firemních škol. Pro zajímavost: levá řada byly internáty chlapecké, pravá dívčí. Budova Památníku je pak korunou tohoto prostoru, i svým umístěním v nejvyšší poloze. Později byly po obou bocích Památníku přistavěny dvě budovy Studijních ústavů. Studijní ústav I dokončený v roce 1936 plní dodnes svou školní funkci. Sídlí zde gymnázium a jazyková škola. Studijní ústav II z roku 1938, někdejší Baťova škola umění, je v současnosti sídlem policie. Budovy studijních ústavů jsou hmotově mohutnější i vyšší než Památník, a přesto budova Památníku v jejich konkurenci neztrácí svou dominantní pozici a monumentální vyznění. Monumentality stavby je dosaženo zejména zdůrazněním vertikálních prvků. Nejvýraznějším prvkem fasády jsou plasticky vystupující sloupy a také ocelové dělicí prvky skleněného pláště. Výjimečnost budovy je dána také tím, že zde není použito typických cihelných vyzdívek – fasáda je tvořena pouze třemi materiály: betonem, ocelí a sklem.
Stavba je svým konceptem současně manifestem moderní architektury i rozpracováním nadčasových kompozičních vztahů architektury klasické sahající hluboko ke kořenům v podobě řeckých starověkých chrámů.
Architekt Gahura se touto geniálně jednoduchou lapidární stavbou snažil vyjádřit osobnost Tomáše Bati a jeho klíčové rysy: pracovitost, racionalitu, optimismus, vzlet, velkorysost, ale i jistou strohost. Při zcela racionálním využití standardního konstrukčního modulu sloupového rastru 6,15 x 6,15 m (20 stop) navrženého pro industriální budovy, v kombinaci se skleněným pláštěm, dospěl k vysoce emotivnímu účinku celé stavby. Celkové řešení odkazuje také ke gotickým katedrálám. Prostor je trojlodní a je vytvořen pouze sloupy, které jsou analogií gotického opěrného systému a sklem, které je analogií gotických katedrálních oken.
Při návrhu Památníku vycházel Gahura z tzv. univerzálního měřítka a vzájemné proporce budovy vycházejí ze zlatého řezu. Neméně důležitou složkou při jeho navrhování se stala symbolika čísel. Architekt si zde pohrává se symbolikou čísla tři: Památník je třípodlažní, kratší průčelí jsou trojosá, delší šestiosá. Mezi jednotlivými sloupy je 6 skel vodorovně a svisle 9. Každé rameno schodiště má 30 schodů.
Schodiště je také symbolicky využito: v bočním pohledu tvoří písmeno Z – Zlín.
Dalším jednoduchým symbolem je barevné řešení, které evokuje československou trikolóru: červená podlaha, modré pažení schodišť, bílé sloupy.
Jednoznačně nejvýznamnější prostor budovy (ponechaný přes dvě etáže) je část, kde je umístěno osudné letadlo. Při prvním otevření Památníku byl tento centrální prostor doplněn bustou Tomáše Bati v blízkosti stěny proti vchodu, se sousedícími bustami jeho matky Anny a bratra Antonína, spoluzakladatele společnosti. Zbytek přízemí byl věnován memorabiliím Tomáše Bati. Druhá etáž tzv. galerie byla později v roce 1934 vyhrazena pro prezentaci sbírek historické a světové obuvi, zatímco třetí etáž zůstala během prvního období prázdná. Později byla využívána ke krátkodobým výstavám. Např. v roce 1935 zde byly prezentovány soutěžní návrhy mezinárodní bytové soutěže, v jejíž porotě zasedl slavný architekt Le Corbusier.
V roce 1944 byla třetí etáž, na příkaz německých okupantů, naplněna exponáty Městského muzea. Na sklonku války, v listopadu 1944, došlo při bombardování Zlína k poškození skleněného pláště objektu a budova musela být uzavřena.
Pokud bychom se měli zmínit o některých detailech interiéru, můžeme začít od podlahy: Ta je zde klasická, tak jako ve většině baťovských budov, industriálních i veřejných. Jedná se o probarvený beton, který se udržoval pastováním běžnou voskovou pastou. V horních dvou etážích se zachovala původní podlaha, v přízemí musela být podlaha obnovena.
Zmínku si zaslouží také zasklení budovy. Skleněné tabule byly speciálně vyrobeny na zakázku teplickou firmou Glastetik. Jedná se o lité desénované sklo. Desénovací válce byly vyrobeny speciální technologií, s využitím několika zachovaných původních skel Památníku. Architekt záměrně nepoužil čiré sklo – neprůhledný plášť izoluje interiér Památníku od vnějšího ruchu a vytváří intimní a pietní atmosféru uvnitř. Okolí do prostoru proniká pouze tlumeným rozptýleným světlem a pastelovými barvami sousedících staveb a zeleně.
Jediným výrazným mobiliářem Památníku jsou tzv. loučové lampy Luminator, které zajišťují veškeré osvětlení Památníku. Tyto lampy jsou nově vyrobeny přesně podle původních lamp zvolených Gahurou. Světlo lamp směřuje výhradně vzhůru, takže prostor je osvětlen nepřímo, odrazem od stropů, a zároveň lampy vytvářejí v konstrukcích budovy pozoruhodné stíny.
Vystavené letadlo je přesnou maketou německého letounu Junkers F-13ge, ve kterém tragicky zahynul Tomáš Baťa i se svým pilotem Jindřichem Broučkem. Letadlo firma Baťa zakoupila v roce 1929 a provozovala je s imatrikulací D-1608. Junkers F-13 bylo světově první celokovové letadlo vyvinuté na konci 1. světové války. Vyrábělo se od roku 1919 do roku 1932 a prodalo se ho přes 300 kusů. Technicky se jedná o dolnoplošník (to bylo ještě ve 20. letech neobvyklé, trvala éra dvouplošníků) s kokpitem pro pilota a navigátora a s kabinou pro čtyři osoby. Junkers F-13 se vyráběl v mnoha variantách, s různými motory (Mercedes, BMW, Pratt & Whitney), Baťův stroj však měl již Junkersův vlastní motor L5.
Po osudné havárii byl tento stroj opraven s využitím podstatných částí z druhého stejného letadla, které firma Baťa vlastnila a v červenci 1933 instalován v Památníku Tomáše Bati. Zůstal zde až do roku 1948, kdy byl z Památníku odvezen, poté jeho stopy mizí.
Současnou věrnou maketu letounu vyrobila olomoucká firma TechProAviation. Výrobu zastřešila zlínská Nadace Tomáše Bati, které se k tomu podařilo shromáždit prostředky ve výši téměř 6,5 milionu korun. Z toho 2,8 milionu Kč poskytlo statutární město Zlín a téměř 2,5 milionu Kč věnovala rodina Tomáše Bati. Letadlo bylo zde v Památníku instalováno 22. května 2019.
V době komunistické totality čekala Památník úplně jiná úloha – vše spojené s Tomášem Baťou totiž muselo být zapomenuto.
V roce 1948 byl Památník Tomáše Bati přejmenován na Dům umění a v letech 1954 – 1955 přestavěn architektem Eduardem Stašou. Prostor přízemní etáže a galerie byl pak využíván jako koncertní síň zlínské filharmonie. Ve třetí etáži vznikla výstavní síň krajské galerie výtvarného umění.
Budově, oceňované v mezinárodním měřítku, se město Zlín roku 1998 zavázalo vrátit její význam. V novém miléniu se začalo hovořit o navrácení původní podoby Památníku, a když Filharmonie Bohuslava Martinů roku 2011 i Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně roku 2013 získaly nová adekvátní sídla, nic již tomuto záměru nestálo v cestě.
Realizaci obnovy umožnila dotace Ministerstva kultury ve výši 32 milionů Kč. Celkové náklady na obnovu mírně přesáhly 50 milionů Kč.
V roce 2013 byl Dům umění vyklizen, v roce 2016 započaly rekonstrukční práce. Obnova byla dokončena v prosinci 2018.
Nová éra obnovené původní podoby Památníku Tomáše Bati začala slavnostním otevřením 27. května 2019.
Pro ty, kteří si chtějí z návštěvy Památníku odnést trvalou vzpomínku, nabízíme česko-anglickou publikaci: TESTAMENT – MANIFEST Památník Tomáše Bati. Knihu připravil kolektiv autorů pod vedením hlavních editorů Evy Končalové a Petra Všetečky. Dominantním rysem této výpravné monografie je excelentní grafická úprava Petry Jirouškové a unikátní fotografický doprovod připravený Liborem Stavjaníkem z vlastních i archivních fotografií. Knihu si můžete zakoupit v infopointu Památníku, který je jediným prodejním místem pro celou ČR.